Panická porucha a agorafobie - jak zničit nepřítele

        Pokud čtete tento článek, možná si jen tak šmejdíte po internetu a máte štěstí, protože Vás tato nemoc do svých spárů nedostala, ale kdo ví, třeba i pro Vás to může mít jednou význam. Tedy - nedej Bože.
        Pokud čtete tento článek a agorafobie nebo PP Vás trápí, pak vězte, že je to nepřítel zákeřný a sveřepý, ale zdaleka ne neporazitelný. Pokud by si o tom někdo chtěl popovídat konkrétněji, v patičce (úplně dole na stránce) je na mě uvedený e-mail -  rozhodně odepíšu.

        Předestírám, že nemám žádné medicínské, natož psychiatrické vzdělání a tudíž nemůžu rozdávat žádné erudované, zaručené návody. Píšu to sem jako člověk, který si tímto peklem prošel a dokázal se s ním vypořádat tak, aby mohl NORMÁLNĚ žít a fungovat. Což je v nejhorším období zdálivě utopická meta všech ,,panikářů" a fobiků.

Základní pilíře boje  

        Mně osobně pomohly dvě věci - léky a kognitivně-behaviorální terapie. Je mi jasné, že pokud trpíte PP/agorafobií, u slova ,,léky" se většina z Vás vyděsí a možná dlouho bude hledat jinou cestu, než pochopí, že je to někdy opravdu nezbytné. Víte, kdybyste věděli, že trpíte dejme tomu hnisavou angínou, zřejmě byste se nesnažili vyléčit pomocí vlastní vůle, ani v tomto případě se o to tedy nesnažte, pokud se Vám obtíže množí a zhoršují se. Sami tuhle poruchu stěží porazíte, bez léčení má tendenci se zhoršovat. Z osobní zkušenosti Vám mohu říct, že v důsledku více než rok trvajícího neléčení PP se mi zmnožily záchvaty z jedenkrát za měsíc na cca deset denně, co se agorafobie týče, z původního strachu z výtahů jsem pak nezvládala ani cestu tramvají.                                

       Přesto, to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je navštívit psychiatra.Ale vybírejte si! Pokud Vám ten, kterého navštívíte jako prvního, nesedne, beze studu hledejte dál.Těch opravdu dobrých je, myslím si, stále dost a není nic horšího, než se na pokraji vlastních sil svěřit do rukou někomu, kdo se k Vám chová neurvale, nevzbuzuje ve Vás důvěru a zkrátka - není to dobrý doktor. I na takového jsem narazila a moji léčbu to jen zbrzdilo. Řekněme si narovinu, snad u všech psychiatrických léků je člověk vyděšený z vedlejších účinků a z toho, jak tělo v začátku léčby nový lék přijme. Ano, je to těžké, prvních čtrnáct dní (u někoho to mohou být tři týdny) to opravdu bylo více než nepříjemné. Když Vám je sebehůř, zkuste si položit následující otázku; Jsou to dva nebo tři týdny za cenu mnoha dalších hezkých let, nebo naopak? Co se týče ostatních vedlejších účinků, já osobně mám jeden jediný.Ty prostě existují a beru to jako ,,něco za něco".
        Pro ty z Vás, kteří vládnou znalostí jazyka anglického uvedu v nejbližších dnech v této sekci odkaz na ,,Návod na přežití - Citalopram", který mi, společně s mým dobrým přítelem, dali odvahu do toho jít.Nikdy jsem toho nezalitovala..

Kognitivně behaviorální terapie

        ...zkráceně KBT, byla jedna z nejlepších věcí, které mě kdy potkaly. Nejprve výsledek: vyléčená agorafobie, z velké většiny zaléčená panická porucha, zvýšení  sebeúcty, poznání mechanismů pro potlačování záchvatů, nalezení nových přátel, získání spousty zajímavých informací a hlavně - obrovská úleva. Samozřejmě i zde platí, že záleží na tom, na jaké lidi ve stacionáři narazíte - ať už v roli Vašich terapeutů nebo spolubojovníků - v tom já jsem měla velké štěstí, ale v každém případě to stojí za to zkusit.

        Jsou okamžiky, kdy máte chuť se na to vykašlat, přeci jen zde rozebíráte své bolesti, někdy Vás také velmi nepříjemně zaskočí Vaše emoce, ale je to jako se vším, pokud chcete boj vyhrát - nezbývá než nevzdat to a vydržet. A navíc, na KBT zažijete z druhé strany také mnoho úlevných, veselých a obohacujících okamžiků. Terapie je vhodná k léčbě panické poruchy, fobií, OCD, sociální fobie a při úzkostných poruchách vůbec. U fobií se používají tzv.expozice, to znamená, že se do situace, které se bojíte, opakovaně vědomě dostáváte a strach z ní časem mizí...Povím Vám, člověk dokáže mnohem víc, než si myslí!
        Já dnes jezdím výtahem, autobusem, zvládám místa s velkým počtem lidí, záchvat se o mě pokouší tak jednou do jednoho až dvou měsíců a jeho intenzita se nedá srovnat s tím, jak to bylo dříve, protože už vím, jak s ním mám naložit.Někdy se stane, že ho cítím, ale je mi to úplně jedno, protože se ho nebojím. V takovém případě je nepřítel bez šance.Nyní si aplikujte svoje potíže do těchto vět a představte si, že jste to napsali sami - díky KBT...

Podpůrný pilíř číslo 1

        Nestyďte se za to. Nikdo z nás si svojí nemoc nevybral, nevymyslel, nepřál. Stejně jako si nikdo nepřál třeba tu zmiňovanou, ale netabuizovanou hnisavou angínu. Pokud Vás někdo nechápe, pochopte to Vy, zkušenost je nesdělitelná a toto si ,,zdravý" člověk opravdu nemá jak představit, ale můžete se pokusit mu to popsat. Pokud Vás za to někdo odsoudí, je to zabedněný blbec. Ano, mohla jsem to vyjádřit jinak, ale nechci. Chci mít soucit s těmi, kteří ho mají se mnou.

Podpůrný pilíř číslo 2

        PP = panická porucha...a nebo také...přátelé a pokora.K tomu prvnímu se nemusím nijak zvlášť rozepisovat.Pokud máte opravdu dobré přátele nebo báječnou rodinu nebo partnera nebo jste takoví šťastlivci a máte tohle všechno, rozhodně se na ně obraťte, nic Vás na duši nepohladí tak, jako když Vás při záchvatu někdo drží za ruku...

        Mějte před nepřítelem pokoru. Ano, je to nepřítel, ale má silné zbraně. Pokud jste se začali léčit, tak je máte také. Ale na to první nikdy nezapomínejte..Berte to jako fakt, kterému se nebudete poddávat, ale ani ho nelze ignorovat. Toto mě učili na KBT a velmi mi to pomohlo, protože v této věci jsem měla úplně špatný postoj.

   A ne nadarmo se říká, že ,,nejlepší" lidi potkáte mezi těmi nejzatracovanějšími :-)...Tak přeji hodně zdaru v boji a VAE VICTIS!